čím to vlastně začalo

 Naším prvním leonem byl Broubík

* 23.3.1995  +16.2.2000

 Chtěli jsme tehdy hlavně rodinného kamaráda, aby měl rád děti, chodil s námi po výletech a prožíval s námi různá dobrodružství, o chov ani výstavy nám nešlo, takže rodiče vybrali psíka bez PP.

 Broubík byl můj Pan Pes, byl to můj splněný dětský sen. Psa jsem si přála od malička, ale musela jsem čekat, až mladší bráchové trošku povyrostou. Tenkrát jsem na tu podmínku koukala spíš jako na výmluvu, ale dnes plně chápu, že to bylo myšleno jen v dobrém - hošíci byli slušní raraši a štěndo by si s nima asi dost užilo.. ;-)  Broub byl zlatíčko, kliďas a opravdový kamarád do nepohody (když nepočítám jeho pubertu, tu jsme si užili dosyta - hlavně my děti, boje o postavení ve smečce byly na denním pořádku). Bohužel mu nebylo přáno prožít i tak ne zrovna nejdelší leoní život až do konce. Rozloučili jsme se s ním těsně před jeho pátými narozeninami, kdy se už neprobral z posledního epileptického záchvatu.

 Mimochodem jméno dostal podle Broubíka pana Řepy - já, tehdy jedenáctiletá, jsem před cestou pro naše první štěně hltala stále dokola knížku o leonbergrech a do toho jména jsem se prostě zamilovala a nedala jinak, než že ten náš bafík bude taky Broubík :-)

...no a každý kdo měl někdy psa, to určitě zná - to ticho, ten neodbytný pocit, že tam něco chybí, něco co tam tak moc patří a najednou je to pryč a nejde to tam vrátit...my to vydrželi dva dny...a pak jsme se vydali k České Lípě do chovatelské stanice manželů Lazarových pro malou slečinku jménem

Dejna Lví chov

* 26.12.1999  +21.12.2007

Dejna byla divoch, čára, ztřeštěnec a oprsklina. Chvíli neposeděla, všechno musela vidět, všude být a u všeho asistovat. A když se jí něco nelíbilo, uměla to dát patřičně najevo - drzým výrazem, cvakáním čelistí a normálně u toho nadávala. Bambulka (jak jsme jí ani nevím proč začali říkat) byla totiž strašně ukecaná, měla neuvěřitelnou škálu zvukových projevů, někdy mi připadalo, že mi fakt vypráví nějaké svoje zážitky...

 S Dejnou jsme absolvovali vše potřebné a  na jaře roku 2003 ji uchovnili. K chovu jsme to ale bohužel nikdy nedotáhli.
 Avšak i bez štěňátek nám Bambulka dokázala život naplnit spoustou radosti. Ona sama totiž byla celý život takovým věčně veselým nezbedným štěňátkem.